Parker, Theodore
(24. 8. 1810 –10. 5. 1860)
Tento významný unitář a náboženský reformátor pocházel z Lexingtonu poblíž Bostonu v Massachusetts. Byl nejmladší z devíti dětí velké farmářské rodiny, o niž však bohužel záhy tragicky přišel. Dříve, než dosáhl věku třiceti let, mu zemřela matka i sedm sourozenců, vesměs na tuberkulózu. Tato bolestná zkušenost pak byla částečně příčinou jeho pevné víry v nesmrtelnost duše i v boží shovívavost. Parker sice pocházel z kalvinistického prostředí, ale učení této církve brzy odmítl jako kruté a nesmyslné. Od mládí ho naopak zajímalo unitářství, jehož přívrženci tehdy představovali bostonskou intelektuální elitu, které se toužil vyrovnat a k níž chtěl patřit.
V devatenácti letech složil zkoušky na Harvard College, ale pro stadium na této prestižní univerzitě neměl peníze. V roce 1832 tedy namísto toho nastoupil na akademii ve Watertownu. Zde také poznal svou budoucí ženu Lydii Dodge Cabotovou, pocházející z movité unitářské rodiny. Rozhodl se stát duchovním.
Byl pracovitým i nadaným studentem, a tak se mu nakonec o dva roky později podařil přestup na vysněnou teologickou fakultu Harvardovy univerzity, rovnou do vyššího ročníku. Peníze na vzdělání mu tehdy poskytl štědrý patron, snad někdo z rodiny Cabotových.
Obdivuhodná byla především Parkerova schopnost učit se nové jazyky – sám prohlašoval, že jich zná dvacet, ale i kdyby to bylo poněkud přehnané, jeho lingvistický talent byl neobyčejný, bravurně zvládal především latinu, řečtinu, hebrejštinu či němčinu. Teologická studia ukončil na jaře 1836 a o rok později se oženil. Krátce poté nastoupil jako duchovní do malého unitářského sboru ve West Roxbury (poblíž žila rodina jeho paní). V malé farnosti nebyl příliš vytížený, což mu dovolovalo věnovat se dalšímu vzdělávání. Hodně četl a také začal publikovat.
Psal například do tehdy velmi populárního unitářského periodika Christian Examiner. Brzy si získal pověst velmi inteligentního, upřímného, ale svým způsobem kontroverzního duchovního. Parker se totiž názorově dost lišil od většiny tehdejších unitářů. Hodně vycházel ze soudobé německé kritiky biblické teologie, četl nejnovější evropskou literaturu, německy bez potíží v originále, a na základě těchto znalostí a vlastního úsudku například odmítl, že by prorok Izaiáš předpověděl příchod Krista, čemuž tehdy unitáři v Americe běžně věřili. Na starozákonní příběhy se nedíval ani jako na fakta, ani jako na zázraky, považoval je za židovskou mytologii.
Stejně tak pochyboval o zázracích novozákonních, bible pro něj byla zkrátka plná rozporů a omylů. Výstižně to dokládají čtyři pravidla, která popsal v článku Jak by měla být čtena bible (How Ought the Bible to be Read); mělo by to být s rozumem, s vědomím značného stáří textu, s vědomím, že byla vytvořena mnoha autory, a s pochopením a sympatiemi k povaze této práce.
Sám byl dost vzdělaný na to, aby si vytvořil vlastní teologický názor – předpokládal, že Bůh je neoddělitelný od věcí i lidí, tudíž že zákony lidského ducha jsou stejné jako zákony hmoty, navíc věčné a neměnné. Rozdíl je v tom, že člověk oproti hmotě získal svobodu rozhodovat se. Lidé získávají od Boha inspiraci k tomu, jak žít morálně a správně, a záleží na nich, zdali a do jaké míry ji přijmou. Tato inspirace je univerzální a výsledkem jejího následování je vlastně vývoj lidstva. Parker věřil, že Ježíš byl božsky inspirován úplně stejným způsobem jako ostatní lidé, jen dosud nejvíce z nich.
Tím se názorově velmi blížil transcendentalistickému hnutí, které vzniklo mezi mladší generací unitářů v polovině 30. let 19. století. Parker se aktivně účastnil činnosti jejich klubu a dost publikoval v transcendentalistickém periodiku The Dial (1840–1844). Velmi ho také zaujaly názory unitářského duchovního a transcendentalisty R. W. Emersona.
Už v květnu 1841 se Parker projevil jako významný mluvčí celého tohoto hnutí, když při ordinačním kázání v Bostonu přednesl projev Diskuse o pomíjivém a trvalém v křesťanství (A Discourse of the Transient and Permanent in Christianity), v němž popřel jakýkoli reálný základ biblických zázraků včetně zázračné moci Kristovy. Tím pobouřil zejména zastánce trojičního učení, kteří následně přesvědčili i mnohé unitáře o tom, že Parkerova teologie je škodlivá. Výsledkem byl pro Parkera zákaz kázat v některých unitářských sborech a zákaz publikovat v periodikách jako Christian Register či Examiner.
Tento názorový střet měl dvojí výsledek: na jedné straně si Parker v podstatě zavřel přístup k bostonské unitářské elitě, k níž vždy toužil patřit (a pověst si poškodil i v rodině své ženy), ale na druhou stranu se stal rázem slavný a získal mnoho zvědavých příznivců. Jeho roxburský sbor stál při něm a lidé se na jeho promluvy hrnuli. Podobné názorové rozmíšky s konzervativními unitáři, řešené i přes tisk, pokračovaly také v následujícím roce a vrcholily tím, že jej bostonská asociace unitářských duchovních v lednu 1843 vyzvala, aby rezignoval na své členství v ní. Parker odmítl. Přátelé mu pak zaplatili delší pobyt v Evropě, cosi jako dovolenou, kterou dost potřeboval.
Ovšem po jeho návratu do Států různé názorové střety s některými unitáři pokračovaly. Když si s ním například J. Freeman Clarke v lednu 1845 vyměnil kazatelský post, odešlo na protest z jeho sboru čtrnáct vlivných rodin. Ještě v témž měsíci pak Parker přijal návrh přátel, aby pravidelně kázal v Bostonu. Pronajal si zde divadlo Melodeon a na prvním kázání v únoru měl zcela plno. Během následujícího roku se pak snažil pracovat jak v Bostonu, tak v Roxbury (dnes jej již Roxbury jednou z bostonských čtvrtí, ale tehdy to bylo samostatné město); což ale bylo dlouhodobě neudržitelné.
Nakonec v Bostonu založil vlastní sbor a působení v Roxbury se počátkem roku 1846 vzdal. Základ jeho nové kongregace tvořilo tři sta osob, ale během několika let vzrostl tento počet sedminásobně, což si vyžádalo hledání větších prostor pro shromáždění. Ideálním místem se ukázala bostonská Music Hall. Parkerův sbor nebyl obecně úplně považován za unitářský, říkalo se mu „svobodný sbor“, nebo také někdy prostě „parkerovci“. (Parker ostatně o členství v asociaci unitářských duchovních přišel, když se vzdal místa v Roxbury.)
Od 40. let 19. století se pak stále více věnoval i sociálním otázkám. Z dnešního pohledu jsou některé jeho názory překonané (byl například přesvědčen, že evropská etnika jsou progresivnější než africká), ale tehdy jeho postoje znamenaly obrovský krok směrem k obecné lidské toleranci a rovnoprávnosti. Zasazoval se o rasovou integraci bostonských škol i náboženských společenství, byl propagátorem zrušení trestu smrti, sestavil komplexní program kulturní, sociální a politické reformy, jehož prostřednictvím chtěl uzákonit například možnost vzdělání pro všechny, poukazoval na dosavadní společenskou degradaci žen a prosazoval jejich volební právo (zvlášť proslulé je jeho kázání O veřejné funkci ženy, On the Public Function of Woman, 1853).
Aktivně vystupoval také proti otroctví, a to nejen teoreticky. Jednoho uprchlého otroka se ujal ve svém domě, za což měl být dokonce stíhán, ale proces byl nakonec zastaven. Byl i členem tajného komitétu, který podporoval povstání Johna Browna ve Virginii.
Od roku 1857 však začal mít zdravotní potíže a v lednu 1859 mu byla diagnostikována těžká tuberkulóza. Musel se vzdát kazatelské činnosti a ze sychraného, na severu ležícího Bostonu se s rodinou odstěhoval na karibský ostrov Santa Cruz. Stihl tam ještě napsat dlouhý autobiografický dopis svým farníkům, který byl zároveň i upřímným osobním vyznáním duchovního, který věděl, že umírá (Zkušenosti Theodora Parkera jako duchovního, Theodore Parker‘s Experience as a Minister, 1859). Poté, co se mu trochu ulevilo, odcestoval do Evropy. Zavítal nejprve do Anglie, pak do Švýcarska a nakonec do italské Florencie, kde měl několik přátel, například Elisabeth Browningovou. Zde 10. května 1860 zemřel a je tu také pohřben.
Jak už to u vůdčích osobností bývá, názory na jeho působení byly dlouho velmi rozporuplné. Mnozí unitáři mu zazlívali přílišnou vyhraněnost a konfrontační vystupování, ale mezi nejmladší generací amerických unitářských duchovních měl ještě za života hodně příznivců, kteří naopak obdivovali jeho svobodomyslné působení.
Později jeho dílo inspirovalo nejednu slavnou osobnost amerického veřejného života, například Abrahama Lincolna nebo M. Luthera Kinga. Dnes se řadí mezi nejdůležitější postavy amerických unitářských dějin.