Dávid, Ferenc

(okolo 1520 – listopad 1579)

Tento významný muž, jehož působení je spojeno s úsvitem unitářských dějin, se podle tradice narodil roku 1510 v Kološváru (dnes rumunská Cluj-Napoca, tedy Kluž, německy Klausenburg). Ovšem pravděpodobnější je spíše o něco pozdější datum, někdy okolo roku 1520. Jeho otec Dávid Hertel byl původem Sas, matka Maďarka. Ferenc si později své příjmení změnil na podobu vytvořenou z otcova křestního jména, na Davidis, tedy syn Davidův. Z toho se pak vžila pomaďarštěná podoba Ferenc Dávid. Jeho synové, Dávid a János, se ovšem vrátili k příjmení Hertel, a to v latinské formě Hertelius.

Víme, že v letech 1530–1545 studoval F. Dávid v Kološváru a později ještě ve městech Gyulafehérvár (dnešní rumunská Alba Lulia, německy Karlsburg) a Brasso (rumunský Brașov, německy Kronstadt). Zde je nutné udělat malou historickou odbočku, jejímž účelem je objasnit, proč je uváděno zpravidla více jazykových mutací místopisných názvů. Sedmihradsko, tedy oblast, v níž se F. Dávid po většinu svého života pohyboval, je dnes součástí Rumunska, ale z historického hlediska bylo několik staletí součástí Uher. Toto území bylo dobyto Maďary již na konci 10. století, ovšem obyvatelstvo i poté zůstalo veskrze románské, se sékelskou menšinou na východě. Navíc až do roku 1541 (kdy se načas stalo součástí Osmanské říše) bylo Sedmihradsko v rámci Uher ského království autonomním knížectvím. To vysvětluje základní uvádění místních jmen v maďarštině, ale zároveň s rumunským ekvivalentem. Navíc začátkem 13. století přišli do této oblasti na popud uherských králů němečtí osadníci, takzvaní sedmihradští Sasové, a v okolí tří důležitých měst, které založili, Kronstadtu (Braşov), Schäßburgu (Sighişoara) a Hermannstadtu (Sibiu), díky nim vznikla zvláštní a z kulturního hlediska dost významná oblast, v níž se dodnes udržel původní německý ráz. To vysvětluje, proč je v některých případech třeba uvádět i německý název daného sídla.

Mezi lety 1546–1551 pokračoval Ferenc Dávid ve studiích v zahraničí. Podporován patrony Ferencem Medgyesim a Gasparem Pestim získal vzdělání na německých univerzitách ve Frankfurtu nad Odrou a ve Wittenbergu. Díky tomuto pobytu se stal oddaným zastáncem reformace. Po návratu domů začal v roce 1551 působit jako učitel ve městě Beszterce (Bistrița) a také jako duchovní. O rok později se stal ředitelem školy v Kološváru, který zároveň v té době začínal být z hlediska kultury a šíření myšlenek náboženské reformace centrem celé Transylvánie. Netrvalo to dlouho a Ferenc Dávid se začal profilovat jako vůdčí osobnost této reformace. Za svůj hlavní cíl považoval přispět k obnovení křesťanství založeného přímo na evangeliích a bibli. Mezi lety 1557–1559 působil jako biskup transylvánských luteránů, ovšem z ideových důvodů se roku 1559 tohoto postu vzdal. Došel totiž k názoru, že učení švýcarských reformátorů (jež tou dobou začalo do Transylvánie také pronikat) je více v souladu s biblí než luteránství, a přidal se k tomuto proudu. Kalvinismus se v Sedmihradsku záhy začal organizovat do samostatné církve a Dávid byl opět zvolen jejím biskupem. Roku 1565 jej navíc uherský kraal a sedmihradský kníže Jan II. Zikmund Zápolský povolal ke dvoru jako svého dvorního kazatele.

Jenže Dávidovy teologické názory se vyvíjely dál a není divu, že se kvůli svému striktně biblickému výkladu křesťanství a humanistickým názorům s důrazem kladeným na rozumové poznání brzy dostal do konfl iktu s dogmatismem švýcarské reformace. Na rozdíl od Kalvína navíc považoval reformaci za ideový proces a věčný princip, nemohla tedy podle jeho mínění nikdy skončit a dosáhnout plné pravdy. Zaujal ho také názor J. Palaeologa, že Krista nelze uctívat jako Boha, i učení Laelia Socina. Na tomto základě ve svém hledání odmítl dogma o Trojici jakožto lidský výmysl a začal kázat koncept jediného Boha. Princip boží jednoty se pak stal ústřední myšlenkou jeho pojetí křesťanství. Transylvánská náboženská reformace tak dospěla do nové, radikální fáze, z níž pozvolna vznikal zcela nový směr – unitářský. Dne 20. ledna 1566 měl Dávid své první kázání v unitářském duchu v hlavním kostele v Kološsváru, 15. března 1566 se pak konala synoda v Tordě, z níž vzešlo první doložené oficiální prohlášení unitářského proudu reformace; o tom, že jediným základem křesťanské víry je apoštolské vyznání.

Mezi lety 1566–1571 pak vedl Dávid důležité veřejné náboženské disputace s Peterem Juhászem (známým pod latinským jménem Melius), zastáncem kalvinismu. Král svolil k pořádání těchto diskusí s cílem skoncovat s náboženským napětím v zemi, toho se ovšem dosáhnout nepodařilo. V roce 1567 Dávid Ferenc publikoval tři spisy, v nichž rozpracoval unitářský přístup ke křesťanské víře. Nejvýznamnějším z nich byl spis De falsa et vera unius Dei Patris, Filii et Spiritus Sancti  (O omylech a pravd.ch ohledně jednoty Boha Otce, Syna a Ducha svat.ho ). K přelomové události z hlediska náboženských dějin celé Evropy došlo v lednu 1568, kdy byla v Tordě v Sedmihradsku královým jménem vyhlášena svoboda náboženského vyznání. Díky ní byla unitářská církev uznána za oficiální a legální. Nové náboženství však ještě neneslo toto jméno, bylo označováno jako církev transylvánská. Ve stejném roce vznikla v Kluži první unitářská škola. Podporována králem brzy dosáhla vysoké úrovně teologické výuky. Pokračující veřejné náboženské disputace, pořádané pod patronací krále, který o sobě sám prohlásil, že je unitářem, přiváděly do unitářského tábora tisíce přívrženců. Po vyhlášení svobody vyznání našla v Sedmihradsku útočiště také řada zahraničních liberálních a antitrinitářských myslitelů a teologů, například Jakub Palaeologus. Jiná významná osobnost, italský lékař, fi lozof a zastánce antitrinitářství Giorgio Biandrata přišel do Transylvánie již v roce 1562 jako dvorský lékař.

Slibnou budoucnost však zhatila náhlá smrt Jana Zikmunda v březnu 1571. Tento oddaný stoupenec a patron unitářství nezanechal dědice. Sice jako svého nástupce doporučil svobodomyslného Gáspára Bekese, ovšem šlechta jeho přání nevyslyšela a za panovníka zvolila katolíka Štěpána Báthoryho. Ten vzápětí představil nový směr náboženské politiky, jehož cílem byla obnova vlivu katolické církve. Dávid byl brzy zbaven pozice dvorního kazatele a kromě Biandraty museli od dvora odejít všichni přívrženci transylvánské církve. Nový kníže záhy zavedl cenzuru, ovšem ještě horší rána byla svobodě vyznání zasazena roku 1572, kdy bylo vydáno panovníkovo nařízení zakazující jakékoli projevy náboženských novot, reformace a odklonu od tradičního katolictví.

Dávid však navzdory represím pokračoval v prohlubování unitářského učení. Centrem jeho zájmu se stala osobnost Ježíše Krista. Zastával na svou dobu velmi radikální ideu, že Ježíš byl pouze lidskou bytostí a jako takový má být pro své činy a myšlenky respektován, nikoli ovšem uctíván. V tomto ohledu však nebyla transylvánská církev názorově jednotná, část jejích přívrženců včetně například Biandraty zastávala kompromisnější názor a nebrojila proti uctívání Krista ani modlitbám k němu vztahovaným. Nevraživost mezi oběma proudy postupně eskalovala, až časem sedmihradské unitáře rozdělila.

Roku 1576 bylo unitářské církvi ještě potvrzeno právo volit vlastní biskupy. O dva roky později se uskutečnila unitářská synoda v Tordě za účasti tří set dvaceti dvou duchovních, na níž byla opětovně deklarována výsada svobodného uvažování o náboženských záležitostech. To bylo ovšem v naprostém rozporu s nařízeními vladaře a nad osudem sedmihradských unitářů se začala stahovat mračna. V březnu 1578 přicestoval do Kluže na pozvání Biandraty známý anitirinitářský teolog a filozof Faustus Socinus. Biandrata doufal, že se Socinovi (jehož si Dávid velmi vážil) podaří přesvědčit Dávida, aby zmírnil své názory. Ovšem disputace mezi Socinem a Dávidem k ničemu takovému nevedla.

Následně pak byl roku 1579 Biandrata u dvora donucen odsoudit Dávidovo učení. Nový kníže Kryštof Báthory, bratr Štěpána Báthoryho, totiž již nějaký čas hledal vhodnou příležitost k tomu, aby mohl proti Dávidovi zakročit a toto Biandratovo vystoupení se zdálo vhodnou záminkou. Nechal Dávida obvinit z porušování zákonů a předal jeho případ církevnímu sněmu. Projednáván byl od dubna 1579 v Tordě. Dávid se bránil velmi odvážně a získal si mnoho sympatizantů. Sněm dokonce varoval panovníka před přijetím unáhleného rozhodnutí. Poté, co takto pohořel, pověřil Báthory vypracováním studie proti Dávidovi jezuitu Jánose Lenesziho. Dávid byl opět obviněn z porušování panovnických nařízení a předveden před soud v Gyulafehérváru. Hájil se sám; tvrdil, že zákony neporušuje, jelikož vždy jednal v souladu s biblí, která nařizuje uctívání Boha, nikoli uctívání Ježíše.

Ovšem tentokrát neuspěl. Byl odsouzen k doživotnímu vězení na hradě Deva, kde také v listopadu téhož roku (prameny se rozcházejí, zdali to bylo 7. nebo 15.) zemřel. O tom, že věznění možná podlomilo Dávidovo zdraví, nezlomilo však jeho ducha, svědčí jeho nápis vytesaný na zdi vězeňské cely, který se dá přeložit takto: „Ani meč papežů, ani kříž, ani obraz smrti – nic nezastaví pochod pravdy. Napsal jsem to, co jsem cítil a to jsem i s pevnou vírou kázal. Jsem přesvědčen, že po mém zničení se učení falešných proroků zhroutí.“

Během procesu s Dávidem stoupl v Evropě zájem o jeho učení, jeho vybrané spisy editované Palaeologem byly publikovány ve Frankfurtu a byl o ně velký zájem, o čemž svědčí i to, že byly do konce století vydány ještě dvakrát. Biandrata se po Dávidově smrti pokoušel posouvat transylvánskou církev do konzervativnějších teologických pozic ve snaze uchránit ji před zánikem, ovšem když v roce 1588 zemřel, zůstalo z unitářství v Sedmihradsku jen torzo. Stagnace této nauky pak obecně trvala více než dvě stě let a uctívání Krista zůstalo v unitářských církvích zavedenou praxí až do 19. století.

 

© 2005 - 2016 NSČU