Proč Svobodná víra?

NORBERT FABIÁN ČAPEK
 
(úvaha N. F. Čapka nad alternativou názvu Svobodného bratrství, rukopis, Archiv NSČU, kart. 33, pravděpodobně  raná 20. léta 20. století)

 

Není jména, jež by vyjadřovalo celý program velkého náboženského hnutí. A je mnoho krásnějších a lákavějších jmen, které jsou toliko vývěsním reklamním štítem a nejen nevyjadřují aspoň jednu hlavní známku toho, čím se tak pojmenovaná organizace liší od jiných, ale často vyslovuje něco, čeho se té jisté organizaci nejvíce nedostává.

Slovem Svobodná víra vyslovuje se alespoň jedna vlastnost, kterou se toto hnutí aneb náboženské smýšlení podstatně od všech ostatních liší.

Všechny ostatní, zvláště takzvané osvobozené směry a církve ukládají svým stoupencům, v co mají věřiti, kterých věroučných článků se držeti a tím, co které z těchto osvobozených věr k věření předkládá, se od sebe odlišují. Hnutí tuto označované Svobodná víra ponechává ve věcech víry úplnou volnost a žádá jen, aby člověk namísto slepé víry, zděděné víry, naučené víry a vůbec každé jiné víry usiloval o vlastní, osobní, svobodně volené a držené přesvědčení. Přívrženec Svobodné víry nemá býti vázán vírou neb věroukou, neb výnosy nikoho, žádných církevních otců, koncilů, synod, konferencí a tak dále, ale jen svým vnitřním přesvědčením, které má se usilovat uvěřiti v souladu nejen se srdcem, ale také s rozumem a vědou.

[…]

Svobodná víra neznamená nevázaný život, ale naopak, čím větší svoboda ve věcech víry a věrouky, tím více má se zdůrazňovati vázanost ve věcech, kterými se vyjadřuje pravá lidskost, bratrství a čistota charakteru. V jedné a téže církvi aneb sboru aneb organizaci přívrženců Svobodné víry mohou vedle sebe klidně působiti osoby s nejrozmanitějším náboženským přesvědčením, katolíci, protestanti, svobodomyslní, spiritualisté, židé, buddhisté, teozofové a další, protože se nezorganizovali na základě věroučném, jako všechny ostatní církve, ale na základě mravním a kulturním, na principech lidskosti a pokroku.

Až posud se zdálo býti nemožné, aby lidé se mohli jinak nábožensky a kulturně organizovat než na základě věroučném. Ve středověku bylo to ještě horší. Člověk, který nevěřil všemu, co církev k věření předkládala, o Adamu, o Trojici, o pekle, byl co kacíř vyvržen ze společnosti. Dnes natolik tento duch náboženské nesnášenlivosti obrazil, že například v Americe skoro každá církev má své tělocvičné jednoty, skauty, školy, taneční zábavy – jen aby se zabránilo směšování se s jinověrci.

To nové náboženství je [však] v úplném souladu s vědou a těší se z každého nového objevu a poznatku; a proto se také těší z objevů o pračlověku a jeho vývoji v ohledu fyzickém, duševním, kulturním, sociálním i náboženském. Dle těchto neklamných poznatků člověk nejenže neupadl, ale povstal a povstává ještě ze stavu zvířecího do stavu lidskosti. Bůh nejenže se na člověka nehněvá, ale vložil do něho všecky schopnosti, které postupně člověk vyvinul, a vložil do něho mnohem víc, své Božství – aby svým časem je v sobě poznal a ze všeho nízkého a špatného a bolestného života se vymanil.

Tak mocný byl vzmach, který Bůh vložil do člověka, že ničím ho nebylo možno zdolat. Povstali kněží a hlásali o sobě, že jen oni mají v sobě božské poslání a ostatní by měli býti odsouzeni k nižšímu stupni lidství – ale národové jeden po druhém začali shazovat toto kněžské jho, až konečně jen v těch nejt. vrstvách – a to ještě násilím – bylo možné udržet tuto nadvládu. Povstali králové a hlásali a dávali hlásat o sobě, že oni jsou božského původu, synové a pomazaní boží – ostatní že jsou poddaní – a z hlíny. – Ještě asi před sedmdesáti lety bylo možno tvrdit, že člověk počíná baronem. Povstali průmysloví a obchodní králové a tvrdili, že jedni jsou stvořeni, aby pracovali na druhé. Člověk však svrhl otroctví, poddanství a je na cestě svrhnout svým časem všechno, co ho chce okrást o jeho dědictví lidské důstojnosti a božského určení.

 

© 2005 - 2016 NSČU